Pretty woman - 32. Třicet dva kroků

Ztemnělou místnost ozařovalo jen několik svic. Tmavá silueta seděla za stolem a něco sepisovala. Na obnaženém těle měla přehozený jen černý župan. Obočí zamračené, ale v rozporu s tím na ústech se jí rýsoval drobný úculek.

Na okno, za nimž se rozprostírala tma, něco zaťukalo.

Severus Snape se zprvu ohlédnul k oknu, aby se přesvědčil, že to drobné vyrušení nebyl jen výplod jeho fantazie, když zjistil, že za oknem poletuje obrovská sova, odložil brk a zazátkoval inkoust. Postavil se odešel k oknu, které následně otevřel.
Sova držela v zobáku psaní. Jakmile se dostala za okenní tabulky, dopis odložila na parapet. Neměla se však k odletu.
Severus zdvihl obočí a mírně si pro sebe zamručel.
Pochopil.
Z váčku, který měl uschovaný v šupleti u stolu, vytáhnul svrček a dal ho do drobného pařátu sovy pálené.
Ta zavrkala a hned poté odletěla zpět do tmavě modré tmy.
Profesor lektvarů zavřel za sebou okno a vzal obálku do ruky, prohlížeje si na ní ozdobně napsané své jméno zlatým inkoustem.

V průchodu do vedlejší místnosti se objevil někdo další. Hnědé vlasy protkané stříbrem měl rozházené do všech stran, ve tváři ještě mírný ruměnec a na rtech mu pohrával rozpustilý úsměv.
Remus přistoupil blíž ke svému milenci a těsně se zezadu nalepil na jeho tělo. Rukama jej objal kolem hrudníku a zabořil nos do jeho vlasů.

„Ještě chvíli, Lupine, a budeš objímat mrtvolu. Ještě jednou mě tak stiskneš a udusíš mě!“ zkonstatoval suše Snape.
Remus povolil své sevření a zastyděl se. „Promiň, opravdu se omlouvám, Seve, já si stále neuvědomuji svou sílu.“
„To je v pořádku, Remusi,“ opáčil Severus, „ale není v pořádku, že mi pořád říkáš Seve, ačkoliv jsem ti jasně naznačil, že to nemůžu vystát!“
„Já vím,“ zareagoval ihned Remus a zase se mu tváří rozlil ten potutelný úsměv, „moc rád tě provokuju, jsi strašně sexy, když se vztekáš! Vlasy ti lítají kolem, na čele ti vystoupne žíla a mezi obočím se ti objeví vráska, jak se mračíš. Ani nevíš, s jakou radostí bych si tě v tu chvíli vzal… a pěkně živočišně!“ jeho vzrušený dech Severus pocítil na svém krku.
Tělem mu projela zimomřivá obleva a na kůži se objevila husí kůže.
Snape na to nic neřekl a Remus se usmál.
Pak si profesor zase začal všímat obálky, kterou dostal a rozevřel ji. Chvilku si četl řádky, které mu byly sdělovány, až nakonec neuvěřitelně vyhrknul: „U svaté Morgany!“
Nebýt jeho překvapeného hlasu, nebylo by na něm znát, jak byl vyveden z míry. Tak strnulou měl tvář i nadále.
Remus si bradu opřel o jeho rameno, chtě nakouknout do listu, který jeho milenec třímal v rukou. Ten si jeho počinu všimnul a pergamen zase uložil do obálky s erbem vytisknutým ve vosku. S erbem, který Removi nic neříkal.

„Co to je?“ optal se zvědavě. Nemělo cenu chodit kolem horké kaše. Buď mu to Severus bude chtít říct, nebo ne.
Černovlasý muž se mírně naklonil obličejem na stranu.
„To je dopis od akademie věd,“ odpověděl prostě.
„Aha,“ políbil mu bezděky rameno vlkodlak a pokračoval na jeho krk, odkrývaje mu jeho havraní vlasy. „A co po tobě chtějí?“
„Já… pamatuješ si ten lektvar, který jsem vyvinul, když jsem se snažil pomoci Potterovi? Totiž Evansové?“
„Samozřejmě. Na změnu pohlaví po dobu určitou, pamatuji si správně?“
„Ano, přesně ten.“
„A co s ním je, Severusi?“
„Akademie věd právě uznala můj lektvar hodný Flamelovy ceny první třídy. V následujících dnech bude probíhat schválení za můj přínos současné vědě v lektvarech,“ vydechl ještě stále překvapeně Snape a věnoval oddaný pohled obálce, kterou právě znovu odložil na parapet.
Remus Lupin se od něj náhle odlepil a otočil si svého přítele obličejem k sobě. „To je naprosto úžasné, Severusi! Gratuluji!“ nečekaně ho objal, až Snape znovu popadal dech a zase od něj odstoupil. „Vážně skvělé. Jsem na tebe hrdý!“
Snape snad poprvé v životě zčervenal a rozpačitě si odkašlal.


***


Promrzlé a vlhké zdi. Všude plíseň a podél východní zdi, kde bylo jediné okno, stékala voda.
Dívka s dlouhými tmavými mastnými vlasy zcuchanými do sebe seděla na polorozpadlé posteli a opírala se o pelest. Z očí se jí linuly slzy a poměrně hlasitě štkala, v ústech jméno své sestry.
Přes sebe měla přehozenou hryzavou khaki deku a třásla se. Nikdy nežila v takových podmínkách a rozhodně nebyla nikdy tak dlouho odloučena od reality. Sama sobě se divila, že vůbec přežívala celou tu dobu, co byla tady.
Rapidně se redukovala její váha, za nehty měla permanentně špínu, hygienu neprováděla už ani nepamatovala a tělo měla poseté ekzémy ze vší té špíny, se kterou se byla nucena sžít.

Jeho hlas.

Slýchávala ho občas. Jednou za týden, za pár dní. Netušila už, který je den, měsíc, pomalu ztrácela přehled. Co asi udělal s její setrou? A proč to vlastně všechno dělal? Neznala ho a nikdy ho předtím neviděla, ale jednoho dne si ji vybral jako rukojmí, pochopila, že s ní má nějaké plány, ale nikdy nepochopila natolik, aby si to všechno mohla vysvětlit. Jaký smysl mělo zajmout motáckou holku? Koho tím donutil k čemu? Vždyť byla tak bezvýznamná, že by to nikoho nedonutilo k žádnému činu.
Ztratila všechny iluze nad tím, že by její absence ve světě něco znamenala. Ani rodiče už neměla a její sestra byla stejným motákem jako ona.

Řekl jí, že mu má říkat Můj pane, ale přesto vypadal poměrně mladě. Jak mohl někdo tak mladý tohle dopustit? Jak mohl takto smýšlet? Proč ji zneužil? Co po ní vlastně chce? Častokrát jí říkal, že pokud jej nebude poslouchat, Lině se něco stane.
A proto poslouchala na slovo. Celou tu dobu. Měla svou sestru ráda a jí se nesmělo nic stát, i kdyby měla zemřít.
Ale co když je už její sestra mrtvá?
Patrisha už nevěděla, co smí a nesmí a v co vlastně „smí“ doufat. Nastane tomuto vlastně někdy konec? Už ani nedoufala.

Uslyšela kroky.
Pár těžkých bot mířil sem k ní. Byl to on.
Poznala ho už jen podle stylu chůze. Slyšela ji za celou tu dobu už tolikrát, že se to nedalo splést, navíc, nikdo k ní moc nechodil. Občas nějaký skřítek, který ji přinesl takovou prapodivnou kaši, které směla s velkou fantazií říkat jídlo.
Ale skřítci nikdy nedělali takový kravál.
Naskočila jí husí kůže.
On už jde, blíží se.
Co zase po ní může chtít?
Co si vymyslí dnes? Měla z něj instinktivní strach, neboť nikdy netušila, co se stane a on ji nikdy nezavdal příčinu, aby se mohla vzbouřit. Na to měla až příliš velký strach.
Ta hůlka, kterou držel v rukách, ji vždy usměrnila. Věděla, co dokáže, ačkoliv ona ji nikdy nemohla v takové síle použít. Ani její sestra. Sotva se jí povedlo při leviose zatřást předmětem.

Začala počítat, kolik udělá kroků, než dojde k její cele. Chodba zde byla dlouhá, to si stihla všimnou i podle sluchu.
Jedna… dva… tři… čtyři… dává si načas… pět… šest… sedm…osm… nosí záměrně takové boty, aby budily takový hrůzný zvuk? Je jako vojsko, které se dalo na pochod a při každém dopadu mohutné podrážky zem zaduněla.
Devět… deset… jedenáct… dvanáct… je v téhle hrozné tůni také někdo další? Nebo je zde sama? Není zde taky její sestra?
Třináct… čtrnáct… patnáct… šestnáct.
Čekala nejhorší. Zase nějaké mučení, nějakou „zábavu“. Jako obvykle.
Sedmnáct… osmnáct… devatenáct… dvacet.
Jak je to dlouho, co neviděla svou sestru? Jak dlouho zde vlastně je?
Dvacet jedna… dvacet dva… dvacet tři… dvacet čtyři… dvacet pět…
Už jen pár kroků a bude u ní.
Dvacet šest… dvacet sedm… dvacet osm… dvacet devět… třicet…
Možná to budou poslední minuty jejího života.
A vadilo by jí to vůbec? Asi ne.
Třicet jedna… třicet dva…
Pár bot se zastavil přímo pře její celou.

„Milánku, ty jsi vzhůru? Víš o tom, že už je po půlnoci? Neměla bys spát?“ opal se její Pán úlisně a nechutně se přitom zasmál. „Nebo se ti tvůj příbytek nelíbí? Aha, počkej, na to jsem se už vlastně ptal pře čtvrt rokem, no, nechme to nezodpovězeno. Není to důležité, protože ty jsi lůza a u té je naprosto jedno, na čem spí! Doufám, že ti krysy dělají společnost!“

Z druhé strany kobky se ozval tichý protestní sten, ale Stan Silnička jej zřejmě neslyšel. Patrisha si přitáhla nohy k tělu a jako by se snažila tím bránit, objala si je pažemi. Svou špinavou unavenou tvář upřela na něj. Celá se třásla.

Její věznitel vytáhnul hůlku a namířil jí na ni. Ona se instinktivně skrčila, čekajíc jen to nejhorší. Možná si uvnitř své duše i přála, aby ji konečně zabil, neboť tohle zřejmě nikdy neskončí. A ona už na tohle všechno byla příliš unavená. Moc unavená. Chtělo se jí spát a usnout už navěky.
Nestalo se však nic.

„Představ si, co udělala tvá milovaná sestřička, mrcho, co ta špína udělala! Utekla! Ztratila se mi z obzoru! A ty jistě víš, co to znamená! Viď?“

Takže její sestra žila? Malinká naděje uvnitř jí svitla. Lina žila a žije! Odkud ale utekla, taky ji zde držel? Taky ji tak mučil? Upíral ji svobodné právo na život a svobodu? Lina se zachránila! Drobný majáček uvnitř v mysli zablikal radostí. Její sestra žije a je na svobodě! Což znamená, že už nemusí dát na jeho výhružky!
Ale byla příliš slabá, aby se mu vzepřela a příliš chytrá na to, aby věděla, co hůlka v jeho ruce dokáže.
A teď, když je Lina na svobodě, pocítila nával radosti a zase získala chuť žít a přežít. Pro svou sestru.
„Ale neboj se,“ pokračoval Pán, „já ji brzo dopadnu, není dost chytrá na to, aby se skrývala věčně a já mám velice dobré prostředky, jak ji dopadnout. Ale ty!“ sklonil se k ní. „Ty tady shniješ zaživa! Už nikdy svou sestřičku neuvidíš, o to se postarám!“ zatáhnul ji za vlasy a škubnul tak prudce, že jí vytrhnul poměrně hustý pramen vlasů. Krutě se zasmál a její vlasy si strčil do kapsy, načež svou ruku otřel o šaty, jako by se právě otřel o něco slizkého.


***


„Hermiono, co se děje?“ zeptala se Harry, když zrovna vylezla z krbu do Hermionina bytu. Ta jí rychle přilepila svou ruku na ústa a prstem naznačila, aby nemluvila nahlas. Třásla se jí ruka a vypadala poněkud vyděšeně.
V celém bytě byla tma. Harry pochopila, že to bylo zatemňovací zaklínadlo, neboť byl den a nemohla to být přirozená tma. Jak si stihla bystrozorka všimnou, chodba byla obrácená vzhůru nohama a téměř žádná věc nestála na svém místě.

„Co je?“ zašeptala Harry. Tohle se jí opravdu nelíbilo.
Hermiona ukázala prstem do vedlejší místnosti, kam se přesunuly. Šly až do rohu pokoje k oknu.
Černovláska si všimla, že na zemi mezi rozházenými věcmi leží nějaká osoba. Snažila se zaostřit, ale byla moc velká tma. Větší, než by byla za normální noci.
Přišla tedy blíž a hned na místě se jí zatajil dech. Klesla bolestivě na kolena a prohlídla si dívku ležící na zemi.

Rusovlasá Ginny ležela na zemi jako by spala. Jediná věc, která však usvědčovala v pravý opak byla, že na hlavě měla velkou ránu a pod ní krvavou stopu. Ohlédla se zděšeně na Hermiona a ta si zakrývala ústa, majíc oči vytřeštěné.
„Co se tady stalo!?“ Harry se snažila uchovat chladnou tvář a nepanikařit, ale třásl se jí hlas.
„Mluv tiše,“ opáčila její nejlepší kamarádka, „možná tady ještě je!“
„Kdo tady je, Hermiono?“
„Někdo tady byl, netuším kdo, když jsem dorazila, ihned jsem poznala podle té tmy, že něco není v pořádku. Pak jsem si všimla těch rozházených věcí. Hledala jsem Rona, ale nemohla jsem ho najít, a pak jsem tady našla Ginny, chtěla jsem ji odlevitovat k Mungovi, ale slyšela jsem hluk a kroky, tak jsem se rychle sebrala a krbem se odletaxovala k tobě, protože i kdyby mě někdo sledoval, tak by se k tobě krbem nedostal, pokud by neměl heslo. Bylo to první, co mě napadlo,“ Hermiona se držela. Třásla se, ale neplakala. „Nevím, co je s Ronem, Harry. V tu dobu měl být dávno doma, ale nenašla jsem ho. Ani jeho tělo. Mám o něj strach. A Ginny…“
„Musíme ji rychle vzít k doktorovi,“ přitiskla dva prsty k jejímu krku a mírně si oddechla. Ještě měla tep. Možná jen upadla do mdlob, když se bouchla o nějaký ostrý předmět. Ale každá minuta teď byla důležitá. Mávla hůlkou a vyzvedla její tělo do vzduchu.
Otočila se na Hermionu: „Běž ke mně domů, Hermiono, všechno to řekni Dracovi a počkej tam. Já zajdu s Ginny k Mungovi a najdu ti Rona!“ řekla razantně a Hermiona přikyvovala jako poslušné dítě.

Vypadalo to, že atentátník už v bytě nebyl, protože se odnikud neozýval hluk. Ani jeden z nich netušil, co u nich mohl chtít a Harry začínala mít neblahé tušení, že v tom má prsty Stan Silnička. Co když ji poznal?

Když se chtěli odletaxovat a nabírali si oba dva prášek do rukou, najednou krb zeleně zahořel.
Někdo se sem chystal.
„Hermiono, schovej se! Převezmi Ginny!“
Hermiona vytáhla hůlku a zvolala zaklínadlo. Spolu s levitujícím tělem své švagrové se přesunula do pokoje.

A Harry zpoza rohu sledovala, kdo z krbu vystoupí.


A/N: Nedivte se těm časovým rozdílům v této kapitole. První dvě části probíhají v době předešlé noci, Harryina přítomnost je už následující den.

31. Kapitola ||

32. Třicet dva kroků31. 31. červenec30. Třicet mil29. Dvacet devět let čekání28. Dvacet osm týdnů27. Dvacet sedm minut hrůzy26. Šestadvacet minut po sedmé25. Naposledy před pětadvaceti lety24. Dvacet čtyři hodin23. Třiadvacáté narozeniny22. Po dvacáté druhé hodině21. Den po dvacátých prvních narozeninách20. Dvacáté výročí19. Od devatenáctého století18. Osmnáctá hodina17. Sedmnáctého května16. Jako v šestnácti15. Počítej do patnácti14. Čtrnácté pokolení13. Pátek třináctého12.. Pokoj č. 1211. Jedenácté přikázání10. Deset minut slávy9. Devět životů8. Osmý okrsek7. Sedm hodin večer6. Šest měsíců5. Pět (ne)smyslů4. Čtyři vraždy stačí, drahoušku!3. Tři přání2. Dva protichůdné pocity1. První máj